Kletba a uřknutí
Už jsem se setkala s názorem, že „kletba dnes už přece neexistuje, to bývalo jen ve středověku“. To je naivní představa. Kletba i uřknutí existují i dnes. Ale! Naštěstí jen výjimky umí skutečně proklít tak, aby to mělo sílu a účinek. Obyčejný člověk nemá potřebnou duchovní sílu, aby to mělo účinek. Když obyčejný člověk ve vzteku řekne „proklínám tě“, tak to nic neznamená. Leda byste tomu uvěřili a měli strach, tak by to na vás nějaký účinek mít mohlo, v tom případě byste si za to z velké části mohli sami.
Skutečná kletba samozřejmě existuje i dnes. Kletba se dokonce může přenést z jednoho života do dalšího! Může být proklet celý rod. Seslat kletbu umí někdo, kdo ovládá magii a má velkou duchovní sílu – je na dost vysoké duchovní úrovni a současně má velmi zkaženou duši i charakter. Takový člověk NEBUDE zpravidla vykřikovat „proklínám tě!“. Ten se na vás bude pravděpodobně usmívat a manipulovat s vámi, může mít klidně oči jako dvě průzračné studánky (oni to prostě nějak umí), takže můžete nabýt dojmu, že vás má rád a rozkrájel by se pro vás nebo ho dokonce politujete, protože se může tvářit jako chudinka. Ve skutečnosti však kuje potají pikle a dělá magické rituály, aby vás zničil, protože vám něco hrozně závidí, a proto vás k smrti nenávidí. A to i tehdy, když sám je třeba úspěšný. To nehraje roli. Poznáte to šestým smyslem, intuicí. Anebo to taky třeba vůbec nepoznáte. Je to psychopat, bez soucitu, bez svědomí. Svoji temnou činnost provádí potají, takže vůbec netušíte, že jste prokleti! Nic takového by vás ve snu nenapadlo, protože sami jste třeba charakterově čistí jak „slovo boží“, jste soucitní, všem pomáháte – dokonce i člověku, který vás proklel (on se tím dobře baví) a svoje nezdary a problémy (třeba i zdravotní) přičítáte karmě, smolné náhodě, osudu, psychosomatice. Hledáte chybu v sobě. Ve skutečnosti jste však oběťmi kletby! Takovou smůlu či nemoci nelze vyřešit ŽÁDNÝM JINÝM ZPŮSOBEM než ZRUŠENÍM KLETBY.
S kletbou jsem se setkala jen zcela výjimečně. Je skutečně vzácné „být prokletý“. Naštěstí. Bohužel, ne vždy lze zrušit JEN kletbu jako takovou. Někdy ji lze zrušit POUZE TEHDY, když zjistíme konkrétního člověka, který ji na dotyčného seslal a je potřeba „odpojit“ přímo jeho. A to může být obtížné. Pracovala jsem s jednou klientkou, která měla ve své auře symbol, který znamená prokletí. Od určité doby ji stále provázela smůla, ať dělala, co dělala. A přitom to byla velice hodná a schopná žena. Když jsem se jí zeptala, ať zavzpomíná, kdo by ji asi tak mohl proklít, přišla snad s 20 jmény různých lidí! Když jsem je otestovala, NEBYL TO ANI JEDEN Z NICH! Ona totiž hledala v řadách lidí, kteří se k ní někdy nezachovali pěkně nebo byli nějak divní, ale ani ve snu by ji nenapadlo, že zlo by mohlo pocházet od člověka, kterého si možná hřeje na prsou, jako hada, a do kterého by nikdy neřekla, že je černý mág a nenávidí ji. Ta paní střílela slepé náboje úplně mimo. Tato kletba nebyla nikterak moc silná, a tak se mi podařilo ji zrušit, přestože jsme na jejího autora nepřišly. Ovšem může se stát, že kletbu jen tak zrušit nelze a musíte hledat ve svém životě někoho, komu ležíte v žaludku a ani byste to do něho neřekli. Jinak se kletby nezbavíte. Ale – jak říkám – kletba je vzácnost. Ale! Pokud je někdo proklet, tak to nezruší tím, že to bude ignorovat (většinou o tom totiž vůbec neví), ani tím, že to bude brát na lehkou váhu a ani tím, že tomu člověku či do té kletby bude například posílat světlo nebo použije havajskou metodu odpuštění HO OPONO PONO. Tady nepomůže ani svěcená voda! Zrušení kletby je práce pro odborníka. Je to občas „silný kalibr“ i pro toho, kdo to umí.
Reinkarnace
Nevím, jak vy, ale já v reinkarnaci naprosto věřím. Nemám nejmenších pochyb, že existuje.
Jednak život musí mít smysl a duše musí mít prostor pro svůj růst, a to se v jediném životě nedá stihnout (jeden lidský život je pro duši asi jako krůček mravenečka na dálnici, a v případě některých lidí dokonce krůček zpět). A nemůže být pochyb o tom, že duše je nesmrtelná. Ačkoli mnozí lidé si stále myslí, že smrtí vše končí. Ale nechme jim jejich představu. Já také nevím, co bude po smrti, jen si to představuji.
Za druhé vnímám duše mrtvých, které nedošly klidu a bloudí na zemi v astrálním světě nebo se k někomu přivtělí jako paraziti. Kde by se tady jinak vzaly, kdyby duše zemřela společně s tělem? Vždyť někteří lidé, zejména děti, mají schopnost vidět duchy. Já vím, to ještě není důkaz reinkarnace, to je „jen“ důkaz, že smrtí to nekončí.
A za třetí: Přesvědčila jsem se o reinkarnaci v regresích. A to dostatečně. Ne každá regrese musí být věrohodná, někdy se nám v regresi mohou zjevit určité fantazie, které máme v podvědomí, a které nejsou pravdivé. I „nepravé“ regrese jsem zažila. To jsou třeba ty, kdy xx lidí tvrdí, že v regresi viděli, že byli nějakou významnou osobností, například konkrétním faraonem. To není samozřejmě možné, aby 100 lidí bylo toutéž osobou. Tady asi hraje roli to, že ta duše si vzala z inkarnace té slavné duše některé zkušenosti, které potřebuje pro svůj vývoj a sama je nemusela nutně prožít v těle dotyčeného. A pak v regresi vidí i část jejího života jako svůj vlastní. Jinak si to neumím vysvětlit. Možná na to, co vidíme, má vliv i naše podvědomé přání. Ale ty regrese, o kterých mluvím, že mě přesvědčily o reinkarnaci, pravdivé dozajista byly, protože události v nich měly vztah k mému současnému životu tak výrazný a byly tak silným a skutečným prožitkem, že jsem si doslova vzpomněla na svůj minulý život i na detaily! Vím, že jsem to byla já. Kromě toho jsem zažila, že některé tendence, vlohy a záliby, které mám v tomto životě, jsem měla i v jiných životech. Duše si pamatuje vše, když na to přijde.
Někdy je ale lepší se v regresích nehrabat, protože můžeme najít něco, co se nám vůbec nebude líbit a z čeho můžeme mít doslova trauma. S regresí zacházím velice opatrně, když se někdo chce zbavit touto cestou svého bloku. Sice to může pomoci, ale také to může přivodit znovuotevření traumatu, které už mělo být uzavřeno a pohřbeno navěky, a může to člověku třeba i ublížit. Ne nadarmo nám byla dána ztráty paměti z předchozích inkarnací. Řada tzv. „odbourávání bloků“, které lidi chtějí vyřešit tak, že se pořád hrabají v minulosti, třeba v tom, že jim ublížili rodiče, nebo dokonce v min. životech, jsou jen „šťouráním v hovínku, které pak jen o to víc smrdí“. Takoví lidé vlastně vůbec nežijí v přítomnosti (třeba proto, že je jejich život nebaví a neumějí si ho zařídit lépe), žijí jen samými křivdami a minulými negativními zážitky. Zbavují se tak své výsostné role „tvůrce svého života“. Často se také třeba z lenosti nebo zbabělosti staví do role oběti „mně někdo hrozně ublížil, tak si to musím uvědomit a pamatovat do smrti“. To je jeden z falešných fenoménů dnešních duchovně hledajících lidí, kteří se snaží o svůj růst a očistu. Řada takových „procesů“ může být naprosto kontraproduktivní. Často je lepší udělat za minulostí TLUSTOU ČÁRU a začít s čistým štítem nový život a budovat si zdravé návyky a zdravé vztahy. Ovšem nevylučuji, že někdy může být regrese dobrým nástrojem pro odblokování něčeho, co se nedá zlomit „normálním způsobem“. Sama jsem to zažila – jedna regrese mi velice pomohla, zatímco jiná mi naopak dost ublížila.