Ego
Co je ego? Ego je osobnost. Co není ego? Ego není duše. Duše a ego (osobnost) jsou dvě rozdílné věci. Duše je to, co máme hluboko v srdci. Ego je to, co máme v hlavě. Někteří lidé se pyšní tím, že mají silnou osobnost, tedy ego a jiní lidé se za to naopak stydí a snaží se svého ega zbavit. Pravda je taková, že ego bychom neměli ani přeceňovat ani se ho zbavovat. Měli bychom ho přetvářet, tak, aby duše a ego šli ruku v ruce. Jejich zájmy by měly splynout. To je ideální stav ega, které naslouchá duši a jedná v souladu s ní. Rozhodně by ego nemělo jít proti zájmům duše, proti jejímu rozvoji. Ego by tudíž mělo být používáno s rozumem, citem, svědomím a intuicí.
Z někoho vyzařuje velice pozitivní sebevědomá, charizmatická osobnost, která si získá každého. Mohlo by se zdát, že takový člověk má své ego v souladu s duší, že z něj vyzařuje krása jeho duše. Může to tak být. Ale nemusí. Ne každý, kdo má takové „charizma“, je skutečně čistý, citlivý a charakterní člověk. Někdo tak může působit proto, že se dokáže dokonale přetvařovat a zapůsobit přesně takovým dojmem, jakým chce. Jenže vespod může být zkaženost. Tam ego nejde v souladu s duší, ale snaží se překrýt špatné charakterové vlastnosti, protože se mu to zrovna hodí.
Dalo by se říci, že existuje ego zdravé a ego nezdravé. Zdravé ego je tam, kde je zdravý rozum, cit, svědomí a zdravá sebedůvěra. Nezdravé je tam, kde je bezcitnost, vypočítavost, chladný rozum, nízké sebevědomí, pýcha. I když to vypadá jako paradox, tak mezi velikostí (nezdravého) ega a nízkým sebevědomím existuje přímá úměra. Tedy kdo má nízké sebevědomí (může se ale naoko zdát, že má vysoké, protože je dobrý herec), mívá nezdravě velké ego, protože se tak snaží dohnat nedostatek skutečného (zdravého) sebevědomí, které souvisí spíš s tím, jak je člověk ukotven ve svém středu a spojen se svou duší.
V knihách o duchovním rozvoji se píše, že ega bychom se měli zbavit, že zabraňuje růstu duše a cestě k osvícení či k realizaci. Chci vám říct, že to je absurdní. Podle mě autoři takových knih buď ta moudra někde bez předchozích zkušeností opsali, anebo je píšou duchovně ulítlí lidé. Ale PŘEDEVŠÍM je píšou ti, kteří chtějí zmanipulovat davy hledajících pro své vlastní špinavé záměry. Ti, kteří kážou vodu, ale sami pijí víno! A lidé jim to bohužel často věří.
Ega se rozhodně nepotřebujete zbavit na to, abyste se mohli duchovně rozvíjet! Ego je dar. Ego je potřeba zušlechťovat a slaďovat s naší duší a jejím záměrem. Nikoli naopak! EGO JE VELICE UŽITEČNÉ. BEZ NĚJ BYCHOM NEPŘEŽILI.
Zamyslete se nad tím. Člověk bez ega by nepřežil ani den! Nemohl by vdechovat vzduch, protože by zabíjel mikroorganizmy v něm obsažené, vždyť to jsou živé bytosti, které chtějí žít, ne umřít. Atd. Ve fyzickém světě prostě NENÍ MOŽNÉ existovat bez ega. Ego nám umožňuje přežít. Umožňuje nám kráčet existencí v hmotném světě, pracovat, utvářet vztahy. Umožňuje nám definovat, kde končí „já“ a začíná „ty“. Bez ega bych si nevytyčila své hranice, nechala bych si všechno líbit a milovala bych bezpodmínečně i zločince a nechala je dělat, co se jim zlíbí.
Právě HRANICE, které jsou nesmírně důležité ve vztazích, ale i ve schopnosti přežít, určuje EGO. Díky egu jsem schopna zabránit člověku, který by se chystal ublížit slabšímu, třeba dítěti nebo kotěti – to jsou sice extrémy, ale každá taková situace i v mnohem menším měřítku je dána egem. Ego stanovuje, kým jsme a čím se lišíme od ostatních. Už jen to, jak se oblékáme, je dáno egem. To, že jednáme v určitých situacích v rozporu s naším cítěním, ale současně třeba v souladu se společenskou etiketou. Ego koriguje naše chování. Proč bychom dostali od boha darem ego, kdybychom se ho měli zbavovat? Proč bychom dostali rozum, když by nám mělo stačit pouze naše cítění? To jsou dary, které nám mají sloužit k tomu, abychom byli jedineční, abychom mohli nevhodné chování druhého odkázat do příslušných mezí, abychom sami sebe přetvářeli a tím celý svět. Tím vším se i učíme. Každou interakcí v životě a ve vztazích se učíme a celá řada z nich je a musí být řízena egem!
Jiná věc je, že řada lidí své ego zneužívá. Jako nůž – jeden s ním ukrojí krajíc a druhý někoho zabije. Ego může posloužit k dobru, ale i ke zlu, a proto píšu o egu zdravéma nezdravém. A naším úkolem je naše ego co nejvíce sladit s naší duší, s její cestou a jejími záměry.
Mysl a přítomný okamžik
Musíme se zbavit mysli, říkají východní duchovní směry. Jedině tak se můžeme duchovně posouvat dál a dosáhnout osvícení a božské realizace. Na to, abychom se zbavili mysli, se musíme naučit žít v přítomném okamžiku. To je záruka štěstí a duchovní zralosti.
Tento duchovní „zákon“ si také lidé vysvětlují zkresleně. Nedá se brát doslova! Ano, ve chvíli, kdy medituji, není mi mysl k ničemu a naopak mě vyrušuje. Ve chvíli, kdy rozjímám na vysoké hoře a hledím do dálky, je mysl také k ničemu. Jedná se o prožitek přítomného okamžiku, který je v takovém případě občerstvující, povznášející.
Kdy přirozeně nepoužíváme mysl? Ve chvíli, kdy jsme polapeni silnými emocemi, silným prožitkem. Nepřemýšlíme, když se například impuzivně velice rozčílíme. Nepřemýšlíme, když máme orgazmus. Kdykoli, když prožíváme silné emoce či prožitky, které nás pohltí, jde mysl stranou. Někdy je to v pořádku, jindy vůbec.
Když se proti mě řítí auto, zareguji instinktivně. Nepřemýšlím. Než bych si to stihla promyslet, jsem mrtvá. Takhle instiktnivně, bez mysli, reagují zvířata. Když se ale například štítím nějakého brouka a zapojím mysl a vysvětlím si, že je to přece malý bezbranný tvoreček, který mi nechce ublížit, mohu se ho díky mysli přestat štítit a mohu ho dokonce díky mysli začít milovat a přestat ho chtít zbytečně zabít. Pokud jsem však rozčílená a budu si v hlavě negativními myšlenkami zvětšovat svůj vztek a nenávist, pak mi mysl neudělá užitečnou službu, právě naopak. Když si však v mysli řeknu, že není důvod se vztekat a dobře si to sám sobě objasním, může mě naopak vztek díky mysli přejít. Vidíte, jakou službu nám dělá mysl, když ji používáme rozumně? I při čtení duchovní knihy, kde se píše o nutnosti zbavit se mysli, ZAPOJUJI MYSL! Autor využívá moji mysl k tomu, aby mi řekl, že mysl nepotřebuji 😀 To je paradox, že?
Mysl je velice užitečný nástroj, když ji máme pod kontrolou. Můžeme vymyslet spoutu užitečných věcí. Skrze mysl můžeme také ledacos pochopit. Mysl nám může pomoci být lepším člověkem. Právě skrze mysl se můžeme duchovně posouvat! Ano, když ji nebudeme používat destruktivně, nýbrž konstruktivně, když ji nebudeme nadužívat. Vidíte, jaký je nesmysl „chtít se zbavit mysli“?
A co přítomný okamžik? Představte si, že by všichni lidé žili přítomným okamžitkem. Nic by neplánovali, na nic by nevzpomínali. Všechno, co by řekli, by platilo jen v tu chvíli, ale zítra by bylo už všechno jinak. Klidně by mohli utratit všechny peníze, protože by nemysleli na zítřek, ale zítra by neměli z čeho zaplatit jídlo a bydlení. Nepřemýšleli by nad ničím, protože by žili přítomným okamžikem. Jak by svět asi tak potom vypadal, kdyby lidé nepřemýšleli o důsledcích svých činů??? Dovedete si to představit? Přece život je i o těšení se na něco, o touze po něčem, k čemu lze dojít jen malými krůčky a pomocí plánování, rozpočtu, spousta věcí je potřeba si promyslet. Když přemítáme o minulosti, můžeme si vzít příklad ze svých minulých chyb, zhodnotit situaci, anebo můžeme zavzpomínat s rodinou či kamarády na krásné zážitky z minulosti. Kvůli tomu mysl máme. Zvířata neumějí přemýšlet v souvislostech a abstrakci, nevzpomínají aktivně na minulost a neplánují budoucnost. Jednají instinktivně. Ale my nejsme zvířata. Z jednoho úhlu pohledu jsou zvířata díky tomu čistější, bezelstnější, na druhou stranu nikdy nic nového nevytvoří. Pokud tvoří například hnízdo, tvoří ho stále dokola stejně po všechny generace, protože to je jejich vrozený instinkt, nikoli tvořivost, jakou má člověk.
Člověk je tvor na nejvyšším stupni vývojového žebříčku na Zemi. A právě schopnost přemýšlet, vymýšlet a plánovat ho odlišuje od všech tvorů, kteří jsou na nižší příčce vývojového žebříčku. Jedině člověk má tvůrčí dar a dar abstraktního myšlení. K čemu by nám tyto dary byly, kdybychom se jich měli zbavit? Chápete tu ne-logiku? Proč bychom měli slézt z nejvyšší příčky dolů na úroveň zvířat? Člověk dostal dary, která zvířata nemají. Díky tomu má více zodpovědnosti za to, jak s nimi naloží a nese důsledky svých rozhodnutí a svých činů. Je důležité vzít za sebe a své činy i myšlenky zodpovědnost, nikoli žít stále jen v přítomném okamžitku bez mysli 🙂 Člověk má také narozdíl od zvířat dar soucitu, dar pomáhat slabším, zatímco příroda slabší většinou zahubí. V přírodě není žádná chyba, příroda je naprogramovaná v pořádku, ale člověk má prostě něco navíc, co ostatní bytosti v přírodě nemají. A s tím „něčím navíc“ se musí naučit správně zacházet, ne to odmítat a zatracovat. Co jeden používá pro blaho celku, to jiný zneužívá pro své vlastní sobecké cíle. A tady je potřeba rozlišovat. Ne „přestat myslet“ 😀 Moje snacha ode mě dostala papiňák. A raději ho nepoužívala, protože se někde dočetla, že může bouchnout. Takže se nebojte používat mysl, jenom proto, že jste se někde dočetli, že by vás to mohlo brzdit na vaší cestě, ať někde neleží ladem jako ten papiňák, kterej má pomáhat, ne brzdit pokrok 🙂
Navíc, představte si, že trpíte velkou bolestí. Bylo by vám pak krásně v přítomném okamžiku? Není lepší odvést od bolesti pozornost jinam než do přítomného okamžiku?
Žití v přítomném okamžiku je občas špatně pochopené. Žít stále jen přítomným okamžikem nemůže vést k ničemu dobrému. Být párkrát za den v přítomném okamžiku a z něčeho se jen tak těšit bez myšlenek, například ze západu slunce, je určitě užitečné. Ale ne být takhle pořád.
Člověk je duchovní a společenský tvor
Je potřeba uvědomit si, že neexistuje jen matérie, ale i duše a duchovní svět. Že tady nejsme sami, páni tvorstva a po nás potopa. Že nezáleží jen na našem osobním blahu. Že můžeme využívat darů Země, ale s citem a bez ničení. Že tady nejsme pravděpodobně poprvé ani naposled. Že existuje reinkarnace a existuje zákon příčiny a následku, takže naše dnešní počínání si nás stejně dožene – když ne teď, tak určitě příště. Že duše je nesmrtelná. Že existuje i svět, který není viditelný očima a zákony, které nejsou zatím probídané. Uvědomit si, že máme srdce a rozum, že můžeme tvořit, ne ničit. Že si můžeme navzájem rozumět a milovat se, nikoli být ve sporech a nenávidět se. Že namísto boje a sobectví si můžeme pomáhat. Na druhou stranu nemá smysl zahodit mysl, žít přítomností a vykašlat se na budoucnost. Člověk je tvor společenský a svůj duchovní život by měl rozvíjet ve vztazích mezi lidmi, radovat se, ne se někde zavřít a dlouhé hodiny meditovat – žít jen přítomností a držet půst. Anebo se dokola hrabat v minulosti a regresích. Tím nikomu ani ničemu nepomůžeme a ani se nikam neposuneme. Tím se jen uzavřeme před skutečným životem a tvořením, kvůli kterému tady vlastně jsme. Tím se jen zacyklíme bez pokroku.
Ještě mě napadá zmínit to, jak dnes duchovně založení lidé chodí na různé semináře, kde se například učí spojovat se svým silovým zvířetem. Připadá mi to jako hra dětí v mateřské škole. Je to moderní a každý to chce. Ale nač??? K čemu potřebuju najít nějaké údajné silové zvíře a spojovat se s ním? Ach, vždyť to je taková hra sloužící jen k zábavě a komerci! V tomto případě teda naštěstí neškodná. Sice k ničemu, ale neškodná. Zatímco lidé jezdící například do Peru na obřady s psychotropními látkami, kteří si snad myslí, že se z nich díky tomu stane šaman, anebo že se duchovně posunou, to je už trochu těžší kalibr. To není hra, je to naopak docela nebezpečná zábava. Domorodci v Peru z nich mají srandu a dělají to, proto, že jim z toho „kápne“ slušný a lehce vydělaný obnos peněz. Pro ně je to jen takový „dýchánek“ – něco podobného, jako když si našinec dojde po práci do hospody na pivo. Nebo když si parta puberťáků zahulí trávu. Nejde VŮBEC o nic duchovního. Zato je to dostatečně nebezpečné, což lidi podceňují a nevědí. Ale duchovně založení lidé bažící po šamanském zážitku slepě věří těmto „pseudo-šamanům“ každé slovo, které je pečlivě vybrané z důvodu, aby našince dostatečně zmanipulovalo a něco z něj káplo.
A takhle lidi blbnou a hrají si (nebo si zahrávají) a unikají před skutečnou realitou zdánlivé „obyčejnosti“ namísto toho, aby udělali něco praktického a užitečného se svým životem a svými vztahy. Raději unikají do nikam, do iluzí a her, než by pohnuli skutečně zadkem a dělali něco užitečného, ať už pro sebe nebo pro druhé!
Snažím se dosáhnout osvícení a hodně medituji
Snažili jste se někdy zamilovat? A povedlo se vám to na základě snahy a disciplíny? Je to blbost, že? Zamilování prostě přijde. Čím méně snahy, tím snáz. Nikdy nevíme, KDY PŘIJDE. Podobné to je s osvícením. Prostě jednoho dne přijde, podobně, jako jednoho dne náhle vstoupí láska do našeho života. Nač je nám snaha po osvícení? Všechny ty nesmyslné praktiky, kterými hledající zabíjejí svůj čas, jsou k ničemu. Říkám vám, že jsou opravdu k ničemu. Čtvrt nebo půlhodinka meditace denně, nebo 10 až 15 minut dvakrát denně – pro vystresovaného člověka bohatě stačí. Ale pokud by vás to nebavilo, není meditace pro vás. Nenuťte se do ničeho, co vás nebaví. Mnohem lepší je, když si zatančíte, zazpíváte, projdete se venku, namalujete obraz, prostě cokoli, co vás odvede od povinností všedního dne, co vám nabije baterky, co vás povznese, osvěží, co vás prostě „baví“. Při takové činnosti skutečně jste v přítomném okamžiku, protože si to užíváte. Baví vás to. Nevnímáte ani čas, protože jste v té situaci šťastní. Vůbec nevadí, když půjdete na procházku s někým a budete si u toho povídat. Pokud vás to baví a pokud vás to občerství, proč ne?
Budu-li žít stresujícím způsobem života a nebudu z toho moci uniknout, například zaměstnaná žena, která musí v práci plnit plány, práce ji nebaví, šéf jí šlape na paty, pak letí na nákup, přijde domů, vyloží nákup, začne dělat večeři, do toho s dětmi úkoly, pak musí uklidit a zpacifikovat děti, mezi tím se jim ještě musí trochu věnovat a pak padne do postele a je vyřízená. A ráno nanovo. A to do toho ještě nepočítám situace, jako je třeba náhle rozbitá pračka, porouchané auto, horečka dítěte, apod. Nemusí jít jen o ženu, může jít i o muže. Pro takového člověka je meditace nutná jako sůl, aby se občerstvil a uklidnil. Ale takový člověk na ni zpravidla nemá čas. Musel by ošidit například spánek.
Na druhou stranu pro člověka, který žije v pohodě, práce ho baví, anebo v ní alespoň není ve stresu, nebo je dokonce v invalidním důchodu či v domácnosti, který děti zatím nemá, anebo mu už odrostly, tak nač by takový člověk měl trávit čas meditacemi? Kolikrát jsem se zamýšlela nad tím – já například už roky žiju sama, jen s dvěma kočičkama. Práce mě baví, pracuju s lidmi a můžu si ji zorganizovat jak chci, nikdo mi nešlape na paty. Umím si udělat čas pro sebe. Protože není nikdo, kdo by mi doma udělal nepořádek, tak vlastně téměř nemám co na práci. Myslíte si, že by mě uspokojovalo navíc ještě meditovat, když můj život sám o sobě plyne poklidně jako klidná voda? No VŮBEC NE! K čemu by mi to bylo? I na procházku jdu raději s kamarádkou než sama, protože v tichu jsem pořád. Mnohem raději si zatančím nebo něco píšu na web, jako například teď, než bych meditovala. Ale v době, kdy jsem byla samoživitelka se dvěma dětmi na krku, se stresujícím neuspokojivým zaměstnáním, tehdy pro mě rozjímání či meditace v přírodě byla svátek, balzám na moje nervy a nemohla jsem si ji dopřávat často ani dlouho. Zato dnes považuji meditaci za ztrátu času, protože ji nepotřebuji. A tohle by člověk měl také rozlišovat. Pokud nás to baví a dělá nám to vyloženě dobře na nervy, pak je to v pořádku. Ale nutit se do meditací nebo se na nich stát závislým, to určitě v pořádku není.
Ach ta nesmyslná propagace nejrůznějších meditačních technik, která zajímá a láká především ty, kteří ji vůbec nepotřebují 🙂 Podobně, jako se ega snaží zbavit lidé, kteří prakticky žádné ego nemají a naopak by jim prospělo si nějaké ego vybudovat 🙂 Anebo ta nesmyslná propagace sebelásky, kterou si berou k srdci především lidé, kteří sami sebe milují víc než dostatečně (soudím ze zkušeností). Je to celé postavené na hlavu. Kéž by lidi používali zdravý selský rozum.
Mám totiž pocit (a zkušenost), že duchovnímu rozvoji formou meditací apod. se věnují zejména lidé, kteří mají fůru času a vedou celkem poklidný život a možná se i nudí. A tak se rozhodou duchovně rozvíjet, což je v pořádku. Jenže oni, kromě toho, že mají nudný a klidný život, navíc ještě meditují a myslí si, že je to duchovně posune. Navíc jsem zjistila, že snad většina lidí medituje špatně. Ano – špatně. Ve skutečnosti nemeditují, ale „ulítávají do astrálu“. Jedna paní V ÚLETU mi řekla: „To bych ani nemohla meditovat, když radíte, že nesmím ulítávat, vždyť při meditaci člověk vždycky ulítne!“ Koukala jsem na ni nevěřícně. Takhle chápala ona meditaci. A tak ji chápe mnoho lidí. Začnou meditovat tím, že se někam vznesou do oblak, do jiné reality, jako by vystoupili z těla. TO ALE NENÍ MEDITACE!!! Při správné meditaci se ponoříme do sebe, do vnitřního ticha, do hloubky svého srdce. Nikam nelítáme, nikde se nevznášíme. Meditace je léčebná eliminace stresu a ne prostředek pro duchovní růst, ani prostředek pro mimosmyslové zážitky v jiných světech.
Vřele doporučuji shlédnout film Samsara, kde je krásně vidět, co udělala několikaletá meditace v tichu s člověkem, ke kterému ostatní tibetští mniši vzhlíželi jako k realizovanému mistru a viděli v něm modlu. A TOHLE JE TA PRAVDA o snaze o duchovní růst, o věčných meditacích za účelem osvícení. Je to nafouknutá bublina, která při první příležitosti splaskne. Fata mogana. Je to prostě nesmysl a sebeklam! Dneska se propagují různé věci a praktiky pro duchovně hledající a je to lákavé, ale ve většině se jedná o podvod, o komerci, o nesmysly. Ale lidi za to utrácejí fůru peněz a stejně se nikam neposunou, kolikrát se stane spíš opak. Ve svém nadšení pro věc a slepé důvěře přestanou používat zdravý rozum a dostanou se do druhého extrému než je čistě pudový materiální způsob života. A kde je pak rovnováha a zdravá střední cesta?
Miluju celý svět, cítím se stále blaženě
Další věc je například „stav blaženosti“. Lidé hledají jakýsi „stav blaženosti“, který je údajně cílem. To je osvícení. Mnozí lidé si myslí, že když dosáhnou osvícení či realizace boha, tak budou už navždy ve stavu blaženosti, z něhož je nic nevytrhne. Že budou mít nepřetržitý pocit lásky a štěstí. Navždy. A obzvlášť lidé, kteří se dostali do stavu duchovního úletu, si svůj pocit blaženosti hájí zuby nehty. A většinou tito lidé se jej snaží dosáhnout proto, že chtějí před něčím uniknout. Chtějí přeskočit vývoj a být tam rovnou, třeba proto, aby už nikdy netrpěli.
Stejně, jako po požití drogy, se člověk dostane do imitace stavu blaženosti díky vychýlení energetických těl, podobně se může duchovně hledajícímu stát, že když duchovní praktiky příliš přehání, například meditace, pobývání v astrálních sférách, tak potom ulítne stejně, jako by užil drogu. Obojí je DESTRUKTIVNÍ!!! Sice se pak cítíte ve stavu blaženosti, sice milujete bezpodmínečně celý svět a cítíte se šťastní, ovšem to je pouhá IMITACE. Není to pravé. Je to stav ve vychýlení energetických těl a čaker z rovnováhy, kdy se k nám může díky tomu přivtělit cizí entita, samozřejmě temná, která nás v těchto zcestných úvahách podporuje a říká nám, že je to pravý stav a že jsme se dostali do fáze, kam se jen tak nějaký člověk nedostane, že to je odměna za naši duchovní dlouhodobou práci. Entita nám toto podsouvá, protože se jí to hodí do krámu a může na nás pak lépe parazitovat.
I ta úžasná moudra, která k nám v tomto stavu přicházejí jako vhledy, jsou převážně dílo temné entity. Je to její úmyslné matení nás, abychom věřili, že tyto zprávy a moudra přicházejí ze Světla. Ale tak to není. Po takovém stavu blaženosti dříve či později přijde pád – depresivní a úzkostné stavy nebo minimálně vystřízlivění. Člověk, který by skutečně došel osvícení, by pak už nikdy nepadl do depresí a pochybností. V lepším (či možná horším) případě člověk zůstane ve stavu „úletu“ do smrti. V tom případě se zcela zastaví vývoj duše, člověk ztratí drahocenný čas a bude muset tímtéž procházet v dalších životech, tolikrát, dokud tuto zkoušku nezvládne, dokud se neprobere z iluzí a nezačne normálně žít.
Ve skutečnosti ani opravdu osvícený člověk není stále ve stavu nadpozemského štěstí. Taky má někdy svoje bolesti či smutek. A určitě neprožívá žádné nadpřirozené stavy blaženosti. Tyto nadpozemské stavy štěstí a blaženosti vznikají z toho, že se nám náhle srdeční čakra otevře dokořán, předimenzují se horní duchovní čakry na úkor spodních, a my pak máme pocit, že milujeme celý svět. Jenže srdeční čakra nemá být otevřená dokořán na úkor ostatních čaker. Čakrový a energetický systém MUSÍ BÝT V ROVNOVÁZE. Jak nahoře, tak dole.
Jakýkoli „nadpozemský“ stav blaženosti a bezpodmínečné lásky, pokud trvá déle než pár okamžiků, je nenormální a nezdravý a vypovídá jednoznačně o vychýlení energetického těla z rovnováhy. Ať už ho dosáhneme drogou, ayahuascou nebo meditací atd. Je to jedno a totéž. A je pak POTŘEBA VRÁTIT SE NOHAMA NA ZEM A ZAČÍT STŘÍZLIVĚ UVAŽOVAT. Duše má před sebou ještě předlouhou cestu mnoha životů, o čemž nemáme ani páru. Nelze si myslet, že si tady budu pár let meditovat a dosáhnu takového stavu, že se na zem už nebudu muset vrátit. Duše potřebuje spoustu zážitků a zkušeností než vyspěje natolik, že se sem už nebude chtít vracet.
Spousta naivních lidí si myslí, že toto je jejich poslední život. Třeba proto, že jim to nějaká vědma řekla. To jsem slyšela už od mnoha hledajících a jsou to všechno nesmysly. Věřte mi. Stůjte nohama pevně na zemi a uvažujte racionálně, prakticky a přirozeně se rozvíjejte. Pomáhejte těm, kteří to potřebují a jsou za naši pomoc vděční a starejte se dobře o svoje tělo a duši, chraňte přírodu, mějte jen čisté úmysly a normálně žijte. Můžete si občas zameditovat, ale nic nepřehánějte. To je nejlepší cesta duchovního růstu. Jednejte podle svého srdce a intuice, a používejte i zdravý rozum. Nestarejte se o to, jestli jste nebo nejste na zemi naposledy, to přece není důležité a vyspělé duše něco takového vůbec neřeší.
Dnes jsou na světě dva tábory lidí. Jedni žijí pudově, zajímá je jen konzumní přízemní způsob života a po nich potopa. Druzí se vznášejí na obláčku a meditují mnoho hodin, chodí na seberozvojové semináře (které jim ve většině případů absolutně nic nedají) a nechtějí sestoupit na pevnou zem. Naštěstí jsou zatím i tací, kteří žijí normálním prostým životem, milují život, milují lidi i zvířata, nezatěžují přírodu, nikomu neubližují a neblbnou si hlavu množstvím duchovních „pravd“. Právě tito lidé udržují vibrace země na vyšší úrovni. Nikoli ti, kteří lítají ze semináře na seminář a nechávají si blbnout hlavy nesmysly, kterým ve své naivitě věří.
Emoce
Stejně tak emoce. Na jednu stranu bychom se jich měli zbavit, protože jsou bezcenné a na druhou stranu bychom je měli ventilovat, abychom si nepřivodili psychosomatické problémy. To jsou takové dva proudy, které všudemožně čtu. Ve skutečnosti emocemi člověk žije. To je to, díky čemu cítím, že žiju! Nejsem emoce, nemůžu se s nimi ztotožňovat, to ne, ale emocemi prožívám život. Kdo nemá emoce, je psychopat!
Emoce však nemůžeme ventilovat vždy a všude v plném rozsahu, tak, jak je cítíme. K tomu máme opět rozum, abychom emocím dali opratě a ukočírovali je. Ale k plnohodnotnému životu emoce potřebujeme jako sůl.
Vždyť život je potřeba PROŽÍT. Prožít i s emocemi. Dělat věci, které mi přináší potěšení, radost a uspokojení. Je potřeba tvořit a budovat, a to zejména mezilidské vztahy. Měli bychom se snažit o vnitřní rovnováhu – harmonii, NIKOLI O ZBAVENÍ SE EGA, MYSLI ČI EMOCÍ! Nepotřebujete hodiny meditovat, ani žít v ašrámu, ani chodit na rituály. Potřebujete hlavně žít mezilidské vztahy v běžném životě, osobním i pracovním, všude, kde se duše nejvíc a nejrychleji rozvíjí, kde má výzvy. Potřebujeme mít dobré nápady a realizovat je. Ne se izolovat od společnosti! Samozřejmě bychom se měli snažit žít poctivě, pravdivě, nikomu neubližovat v rámci možností a snažit se neživit v sobě pocity jako jsou žárlivost, vztek, závist, nenávist, smutek či zoufalství, ale naopak se snažit žít tak, aby na žebříčku našich nejčastějších pocitů a emocí byly radost, štěstí, pohoda a soucit. Pro někoho je jednodušší zavřít se do jeskyně o samotě a meditovat, než se snažit být lepším člověkem ve vztahu k druhým. V jeskyni duše neporoste, protože tam nemá žádné výzvy a nenabyde žádné zkušenosti. To je možná užitečné udělat jednou na za čas na pár dní, abyste si utřídili myšlenky – být jen sami se sebou. Ale z dlouhodobého pohledu se toho o samotě moc nenaučíte.
Na druhou stranu existuje populární proud, který říká, že je potřeba potlačené emoce vyventilovat, a tak se doporučuje například holotropní dýchání a další techniky. V některých případech (ale opravdu spíš vzácně) je užitečné projít si nějakou situací z minulosti znovu, abychom ji mohli pochopit a uvolnili ze sebe tehdy potlačné emoce. To je pravda. Ale lidé to dnes také nadužívají. Všichni si myslí, že musí uvolňovat stále dokola nějaké údajně potlačené emoce z minulosti a navíc ty pověstné slupky cibule, které jsou taky nesmysl. Jedna slupka a pak přijde další slupka, a tak člověk lítá z jedné terapie či semináře na další a všude uvolňuje nějaké zamrzlé emoce a stále dokola. Nebere to konce. Cibule je nějak nekonečná 🙂 Člověk se tak nepozorovaně stává doslova závislým na chození na určité techniky a semináře a žije jen tím. Nakonec si zničí i osobní vztahy, protože jeho partner to s takovým „bláznem“ dlouho nevydží.
Neříkám, že některé věci je třeba opravdu řešit popořadě a vícekrát, jako když se loupe cibule. Jsou věci, které nelze udělat naráz. Ale mám na mysli cibuli, která má konečný počet slupek, nikoli nekonečný. Z vlastních terapeutických zkušeností vím, že stačí i u silných psychických bloků podívat se maximálně na 3 situace v minulosti a u nich upustit emoce. A zcela vyjímečně chodím s klientem do minulého života, většinou stačí zabývat se událostí nedávnou, anebo z dětství. Terapeut, který loupe nekonečné množství klientových slupek cibule je buď cvok nebo byznysmen, který profituje z bolesti svých klientů.
Neříkám, že některé věci je třeba opravdu řešit popořadě a vícekrát, jako když se loupe cibule. Jsou věci, které nelze udělat naráz. Ale mám na mysli cibuli, která má konečný počet slupek, nikoli nekonečný. Z vlastních terapeutických zkušeností vím, že stačí i u silných psychických bloků podívat se maximálně na 3 situace v minulosti a u nich upustit emoce. A zcela vyjímečně chodím s klientem do minulého života, většinou stačí zabývat se událostí nedávnou, anebo z dětství. Terapeut, který loupe nekonečné množství klientových slupek cibule je buď cvok nebo byznysmen, který profituje z bolesti svých klientů.
Většina lidí ani nepotřebuje procházet regresí a ani cibulí, i když se toho kdekdo domáhá. Co musí udělat, je sám pohnout zadkem a něco se sebou aktivně a systematicky udělat. Ono je totiž pohodlnější dojít si k terapeutovi, který je polituje, udělá jim regresi, loupe s nimi cibuli, uvolňuje emoce a mohou čekat na zázrak (který stejně nepřijde) než uchopit svůj život sám do svých dlaní a prakticky den po dni aktivně pracovat na proměně sebe sama. Lidé jsou líní, a tak raději věří těmto báchorkám a stanou se na návštěvách u terapeuta závislými, než by sami se sebou něco udělali! Zdaleka ne vše se musí řešit jako slupky. Pak ale existují lidé, kteří chodí na relaxační terapie prostě proto, že jim to dělá dobře a preventivně se udržují v nízké hladině stresu a upevňují si tak zdraví. Pojímají to jako když třeba chodí pravidelně na pedikúru nebo k holiči. Pak je opakované docházení v naprostém pořádku. To ale musí rozlišit jak klient, tak především jeho terapeut. Mám na mysli regenerační a relaxační techniky, nikoli emocionální či psychické odbloky.
Totiž když se člověk při nějaké technice dostane do silných emocí, ve většině případů to vůbec nemusí být potlačená emoce z minulosti! Může to být emoce, uměle vyvolaná atmosférou v prostoru, kde se seminář koná. Člověk může do sebe natáhnout jako houba energii z druhých lidí, která se uvolnila do prostoru. Takové semináře mi připadají mnohdy nebezpečné zdraví! A když se na to podíváte se zdravým rozumem, dojde vám, že šťourat se neustále v nepříjemnostech z minulosti, je častěji jako šťourat se klacíkem v hovínku, které tím víc smrdí. Lepší je od toho hovínka odejít a nevšímat si ho. Nebo jiný příměr – jako odkrývat mrtvolu, která má už dávno spát. Ale někteří lidé si v tom doslova libují a odkrývají a odkrývají, donekonečna a ani kolikrát nezaznamenají, že je to nejen nikam neposouvá, ale že jim z toho začíná hrabat a že vlastně vůbec nežijí pro přítomnost ani pro budoucnost, ale potácejí se neustále v minulosti, a to navíc v nepříjemnostech z minulosti, a navíc ser kolikrát ani nejedná o jejich vlastní minulost, ale o fantasmagorii, která vyvstala v jejich mysli, anebo ji tam terapeut podsunul (někdy i v dobré víře, to je ale fuk). Zase bych tady upozornila na potřebu zdravého rozumu a rovnováhy ve všem.
Znala jsem osobně (a dost dobře) jednu známou a populární terapeutku s titulem MUDr. (psychiatr), která nepracovala ve zdravotnictví, ale dělala na vlastní noze psychoterapie. Ta skoro každé své klientce tvrdila, že její potíže pramení z toho, že byla v dětství zneužívána. A sama tomu věřila. Jenže pravda to nebyla. Zneužívání dítěte je vzácný jev a nelze tvrdit ani každému druhému, že byl v dětství zneužíván! Samozřejmě vzbudila v těch ženách silné emoční reakce, které rozhodně nebyly zdravé ani uvolňujíc. Za tohle by měla ta terapeutka nést odpovědnost. Tím natropila v rodinách velké a zbytečné rozbroje, které mohly vést téměř ke katastrofám. Zbytečně. Kdo jí uvěřil (ať už někdy měla pravdu nebo ne), stejně mu nebylo lépe s tou informací. Spousta těch žen se pak začala litovat a považovat se za oběť a stejně se nikam neposunuly. Akorát si znepřátelily rodiče nebo příbuzné, které neprávem očernily z hrozných činů, které se vůbec nikdy nestaly. Terapeuté i kartářky by měli mít soudnost, kterou často nemají a projikují do klientů své vlastní problémy. Zato mívají bohužel dar velké přesvědčivosti a lidé jim věří. Samozřejmě existují skvělí terapeuté i kartářky, ale těch je podle mých zkušeností méně než těch, kteří páchají na lidech škody. Ale boží mlýny naštěstí melou…
Určitě existují lidé, kteří potřebují terapeuta, potřebují regresi a potřebují to párkrát zopakovat, aby se dostali ze svých emočních a psychických bloků, které mohou zapříčiňovat zdravotní problémy a nekvalitní vztahy v jejich životě. Určitě existují lidé, kteří byli v dětství skutečně zneužiti. Ale dneska se to hemží terapeuty, kteří lidi spíš matou a nerozlišují zrno od plev a vše hází do jednoho pytle a pak s tím také tak zacházejí. A tak mohou natropit víc škody než užitku. A to se mi nelíbí.
Sex a duchovno
Jeden proud říká, že sex je špatný, nízký a že by měl být používán pouze k plození dětí, a že brzdí duchovní rozvoj. Jiný proud říká pravý opak, že skrze sex člověk může dojít k osvícení, že sex je božský nástroj. Jeden z takových proudů je například tantra. Že je božský je oblíbená sugesce sexuálních zvrhlíků, kteří jsou převlečeni za duchovní guru.
Já si myslím, že obojí ani jedno z toho není pravda. Sex je přirozenou součástí života, stejně, jako jídlo. Takže není sám o sobě špatný. A určitě nemusí být používán pouze k plození dětí. Proč bychom při něm měli libé pocity, kdybychom si ho měli upírat? Ovšem na druhou stranu sex není božský nástroj a skrze sex nelze dojít k osvícení. To je druhá blbost. Sex je doprovodným příjemným zpestřením a završením láskyplného vztahu, kdy dva lidé splynou v jedno v extázi. Nikoli v božské extázi, ale ve fyzické extázi a v energetické extázi, v láskyplné extázi. Je to krásné. Ale pokud je sex používán bez lásky, pak to není to nejsprávnější. Sex bez lásky používají ne příliš vyspělé duše. Čím primitivnější duše, tím více inklinuje k sexu bez lásky a k různým deviacím a násilnostem. Tj. pokud má tato lidská duše ještě blíže ke zvířeti než k člověku. Ale i vyspělé duše mohou inklinovat k sexu bez lásky. A to buď tehdy, když jsou ty duše sice rozvinuté, ale současně zkažené. I takoví lidé mohou být násilničtí, i přes svoji duchovní vyspělost. K sexu bez lásky se také uchylují zmanipulovaní lidé, které k takovým činům vede nějaký zvrhlý guru, kterému tito lidé bezmezně věří například i to, že sex či tantra jsou božské nástroje.
Avšak rozvinutá čistá a nezkažená duše bude sex používat jedině s člověkem, kterého upřímně miluje jako stvrzení vzájemné lásky. A také nikdy nebude sex vyvyšovat nad jiné fyzické potřeby natož na prostředek k duchovnímu růstu, protože to je absolutní nesmysl. Pokud sex nikomu ze zúčastněných neubližuje a pokud je z lásky, pak je vše v naprostém pořádku. Ale vyvyšovat sex na něco, čím není, anebo ho odmítat jako špinavý, obojí je extrém a obojí je nesmysl. Dokonce rozvinuté duše si musí dávat velký pozor, s kým budou mít sex, protože při sexu se promíchají energie obou, je to nejužší energetický vztah dvou lidí. A pokud je velký rozdíl mezi vývojovou fází obou duší, pokud ty duše nejsou kompatibilní (byť se mají rádi), pak ta, která je na vyšším stupni duchovního vývoje, bude mít v konečném důsledku zdravotní problémy a při dlouhodobém sexuálním vztahu může mít i velmi vážné zdravotní problémy.
Příkladem u žen jsou třeba časté záněty, mykózy, myomy v děloze, ale i nepochopitelné a neopodstatněné psychické potíže, například deprese, ale může to být i horší. Vše je z promíchání energií a z toho, že do těla rozvinuté duše se rozleje nízká či nekompatibilní energie druhého člověka.
Všeobecně uznávané a zcestné duchovní mýty
Mýtus: Když se chcete duchovně rozvíjet, měli byste například: hodně meditovat, modlit se, dělat džapu, odříkat si, zbavit se mysli a emocí, mít disciplínu, žít v přítomném okamžiku. A mít duchovního gurua. Tak káže většina duchovních děl a duchovních papalášů, samozřejmě podle toho, k jakému proudu náleží. Ale…
Začnu sebou. Já jsem se o toto vše, co uvádím výše, snažila a došla jsem s tím leda tak do pekel. A než jsem se odtamtud vyhrabala, dalo mi to sakra práci!!!
Chtěla bych vám povědět můj příběh – jak jsem dospěla k závěru, že tyto praktiky jsou zcestné (nebo mohou být, když se to přežene s duchovní praxí), protože osobní zkušenosti jsou vždycky ty nejcennější a nejvíc vypovídající:
Od dětství mě zajímá spiritualita. Spiritualita v různých podobách. Ale jako mladá jsem žila úplně normálním životem s běžnými lidskými starostmi a radostmi, našla jsem si manžela, měla dvě děti, normální práci v kanclu, průměrné nebo dříve spíš podprůměrné životní podmínky. Od určitého, poměrně nízkého věku, jsem se začala zajímat o svůj osobní rozvoj. Kupovala a četla jsem si nejrůznější knihy na téma osobního rozvoje a psychologické příručky. Později jsem přešla z osobního rozvoje na duchovní rozvoj, protože obojí se prolínalo. Neměla jsem štěstí v partnerské lásce, a tak jsem se v období kolem mého rozvodu, v roce 2005, začala o spirituální rozvoj a duchovno zajímat mega moc.
Protože děti prospívaly a dospívaly a partnera jsem neměla a v práci jsem žádné ambice neměla, na duchovno jsem se úplně upnula. A řešila jsem to s podobně hledajícími lidmi, jako jsem byla já. Ze všeho nejvíc mě zajímaly východní duchovní nauky a četla jsem mnohá díla údajných velkých mistrů, často obecně považovaných za osvícené či dokonce realizované (což ve většině případů vůbec neodpovídalo skutečnosti o těch lidech), kteří za tohoto života údajně „prozřeli“ a udílí rady hledajícím, kteří se jim obdivují – včetně mě. Doslova jsem takové knihy hltala a čím dál víc toužila po osvícení a po realizaci boha. Toužila jsem také dosáhnout tohoto cíle a zůstat přitom dál na Zemi v těle a pomáhat hledajícím duchovně ambiciózním lidem a i těm, kteří se zatím na duchovno nevrhli, ale mohli by, což by podle mě bylo fajn.
Takže jsem meditovala, snažila jsem se o astrální cestování, o vymazání svého ega, či o transformaci své osobnosti, a tak podobně. Zpívala jsem duchovní mantry, dělala duchovní pratiky, které byly v těch knihách doporučovány jako cesta k osvícení. Absolutně jsem věřila, že přijde den, kdy se mi to stane. Den, kdy budu pak už jen úplně vyrovnaná, úplně šťastná, jasnovědná, jasnovidná, vševědoucí, prakticky ztotožněná s bohem. A pak budu pomáhat druhým, aby do toho bodu také dospěli. Proto, aby byl celý svět lepší. Strašně moc jsem se o to snažila. Dělala jsem pro to úplně všechno, co se dalo a co jsem se kde v duchovních knihách dočetla. Tenkrát jsem si myslela, že jdu tou nejsprávnější cestou a že toho cíle musím během pár let dosáhnout.
Dnes musím říci, že jsem tím byla totálně zaslepená! A došlo to až do bodu duchovní pýchy, která se vkradla tak nepozorovaně, že jsem ji ani nepostřehla. A vím, že řada hledajících to má podobně, jako jsem to měla já. Měla jsem opravdu mega duchovní ambice. Jednu dobu, která trvala několik let, jsem neměla žádný jiný cíl, než tento a žádné jiné ambice a zájmy, než právě tyto. Byla jsem v tom asi extrém oproti většině hledajících. Ale určitě jsem v tom nebyla sama, je řada takových lidí. S intenzivní duchovní praxí jsem začala v roce 2005 a zcela jsem se z těch omylů a duchovních klamů vzpamatovala až v roce 2019. Mělo to své fáze, každá trvala cca 3 roky. První fáze 2005 – 2008. Pak jsem měla 2008 – 2010 krásný vztah s mužem, takže jsem si od duchovních věcí dala trochu pauzu. Druhá fáze 2010 – 2013, třetí 2013 – 2016 a poslední čtvrtá 2016 – 2019. Po celých těch 14 let (s dvouletou výjimkou) jsem žila v naprostém celibátu.
V první fázi jsem hltala duchovní literaturu, chodila na různé přednášky, semináře, setkávání s podobně laděnými lidmi, všem a všemu naivně věřila, ke kdekomu vzhlížela a snažila se a snažila. Ve druhé fázi se moje ambice ještě více posílily a já se začala denně intenzivně modlit k Matce Meeře a praktikovat džapu, pravidelně meditovat a duchovně rozjímat a jezdila jsem na daršany, zejména k Matce Meeře a vzhlížela k ní a i k jiným duchovním mistrům. Kromě toho jsem si udělala různé kurzy alternativních metod léčení, hlavně kraniosakrální terapii, začala jsem se tím živit a neskutečně se mi dařilo v té práci, otevíraly se mi různé schopnosti a měla jsem řadu velkých léčitelských úspěchů a stala jsem se neskutečně ambiciózním duchovním fanatikem. Ve třetí fázi jsem se z toho všeho zbláznila 🙂 Dostala jsem se do psychospirituální krize, tedy do duchovního úletu, otevřely se mi kanály do nižšího astrálu, což jsem netušila ani co to je a ani že se mi to děje. O psychospirituální krizi se tady nechci rozepisovat, o té si můžete přečíst přímo v mém článku na této stránce nahoře.
Spadla jsem na úplné dno, odkud se mi po nějaké době zdálo, že už nevede cesta zpátky k normalitě. Bylo to něco příšerného, doslova k nežití a k uzoufání. Nic nepomáhalo. Absolutně nic. Musela jsem se věnovat pouze praktickým věcem, zejména ručním pracem a procházkám v přírodě. Jakékoli duchovní aktivity, včetně modliteb a meditací, moji situaci a můj stav pouze ZHORŠOVALY. Dokonce jsem musela začít užívat psychofarmaka. A protože jsem byla stále v modu duchovních ambicí, domnívala jsem se zpočátku, že se jedná „pouze“ o temnou noc duše, která třeba za rok skončí a já budu konečně osvícena. Netušila jsem, že to, jak mi je, je práce astrálního parazita jako hrom, kterému jsem k sobě udělala volný průchod svými duchovními praktikami a myšlenkami a tím, že jsem si úplně podryla sebedůvěru snahou o potlačení ega, které se rozbujelo v místě, kde jsem ho odmítala vidět. Přivtělil se mi do aury tedy astrální démonický parazit a podsouval mi vize a myšlenky a později i příšerně nepříjemné pocity, úzkosti a deprese a komplexy méněcennosti. O tom parazitovi jsem neměla v té době ani páru.
Po nekonečně dlouhé době a nepředstavitelných psychických útrapách, jsem se toho parazita zbavila a začala jakž takž volně dýchat a žít, k tomu jsem ale navíc musela ještě posílit svůj hormonální systém prací s energií, jelikož jsem byla úplně vyčerpaná a moje aura byla splihlá, téměř žádná a moje myšlenky byly stále depresivní, protože jsem měla velice podprůměrnou hladinu hormonů a energeticky poškozené a podvyživené hormonální žlázy, zejména nadledvinky, které se významně podílejí na kvalitě nálady a myšlení. Když jsem byla konečně zase jakž takž v cajku, mohla jsem znovu začít chodit do práce a znovuotevřít svoji léčitelskou praxi. Jak jsem se z toho postupně vyhrabávala a dostávala se na normální hladinu energie a hormonů, přicházela jsem znovu „k rozumu“. Příšerně jsem se bála, aby se mi to nestalo znovu, takže jsem si dávala pozor na své myšlenky i na to, abych to s duchovnem opět nezačala přehánět. Možná, že kdybych měla v těch letech partnera a lásku, nestalo by se to vůbec, anebo by to mělo mnohem mírnější průběh a snáze bych to překonala. Jenže já jsem na to byla sama. Dobrovolně sama. I moje děti v té době už byly mimo domov.
A od té doby duchovno zkoumám a konzultuji s jinými lidmi, kteří si prošli tímtéž a vyvázli z toho. Každý z toho nevyvázne, protože počáteční fáze je krásná, opojná a člověk si opravdu myslí, že se blíží osvícení, ono totiž ve chvíli vychýlení osy z rovnováhy má člověk i jakoby „jasné vhledy“ do neviditelných sfér a mouder a dočasně i jasnovidné schopnosti, které si po usazení do normálu neudrží, pokud je nemá dány pánembohem jako vrozený talent. Vypadá to jako rozšířené vědomí, ale není to ono. Je to pouze imitace podsunutá nižším astrálem, abychom tomu uvěřili a začali s tímto nižším astrálem spolupracovat a nechávali se jím vysávat z energie. Člověk se dočasně může cítit neobyčejně silný, nabitý energií a vědoucí, jakoby schopný všeho i nadpozemského a podává obdivuhodné výkony. Ale to je dočasné. Pak spadne na o to tvrdší zem, oč jsou tyto nadpozemské prožitky silnější. Je to jako s drogami, akorát tohle se děje bez drog. Někdo, kdo se v té „jakobykrásné“ fázi stále nachází, nechce uvěřit tomu, že to není pravé a že se tomu nedá věřit, a tak se v duchovním úletu drží dobrovolně a rozvoj jeho duše se tím zastaví a nikdo mu to nevymluví. Já tady ale mluvím o lidech, kteří z toho vyvázli a byli ochotni sebereflexe a jiného úhlu pohledu.
Člověk, který si tím projde, už nikdy není stejný, jako dřív. Alespoň já jsem začala hledat PRAVDU. Protože jsem si uvědomila, jak moc jsem se zmýlila a žila v klamu, když jsem všem těm moudrům z knih věřila a dopuntíku se jimi řídila. Takže jsem začala zkoumat nejen metody, které se nějak tváří, ale skutečnost může být jiná, ale i různé mistry, guruy a jejich práci a zjišťovat si různé věci i na internetu. A došla jsem k těmto závěrům:
- Zdaleka ne každý, kdo se vydává za duchovního gurua, je čistý a duchovně vyspělý. Mezi guruy je obrovsky vysoké procento podvodníků, kteří jsou velice přesvědčiví a klaní se jim davy. Ti, kteří o sobě tvrdí, že jsou osvícení, ve skutečnosti osvíceni v pravém smyslu slova nejsou, jsou pouze duchovně vyspělejší než většina populace. A někdy mají velmi zkaženou duši. Řekla bych, že většina duchovních guruů jsou sexuální zvrhlíci a nijak zvlášť vyspělé duše, ale tváří se přesně opačně. A naivní hledající jim věří.
- Duchovní růst se nedá nějak moc urychlit. A už vůbec ne praktikami jako jsou ayahuasca, houbičky, tabáček, kaktusy a já nevím co všechno ještě lidé zkoušejí. Toto jsou spíš cesty do pekel skrze psychotropní látky – jsou to obyčejné drogy, nic posvátného to není a už vůbec skrze to nevede cesta k bohu. Tomu věří jen naivní důvěřivci a ti, kteří se na tom stanou závislí, a pak si to potřebují obhájit. Šamani, kteří to sem vozí, jsou byznysmeni, nic víc. Vím, jak vypadají čakry lidí, kteří chodí na ayahuascové obřady. Jsou totálně zničené a zamotané a je velice obtížné je rozmotat a vrátit do správného zdravého tvaru.
- Lidská duše projde takovým obrovským množstvím inkarnarnací, že si to těžko umíme představit. Některé inkarnace nemusejí být realizovány ani na Zemi. A v každé inkarnaci se o maličký pidikousek posune, za předpokladu, že člověk snaží a jeho snaha jde správným směrem. Duše musí nasbírat velké množství zkušeností v praktickém životě, ve vztazích, ale nikoli meditacemi a modlitbami a celibátem!!! Prostě není možné říci si: Budu meditovat a já nevímco ještě a díky své snaze dojdu v tomto životě k osvícení. Tak to prostě nefunguje. Moje kamarádka řekla, že s osvícením se to má tak, že ho nelze dosáhnout tím, že se o to člověk snaží, protože to je stejné, jako kdybychom se snažili zamilovat. To taky nefunguje. To se prostě jednoho dne stane přirozeně. Jakékoli praktiky a snahy, které mají vést k osvícení, brzdí přirozenému zrání duše. Zkušenosti nelze přeskočit meditací. Tahle „moudra“ do nás cpou kvůli jejich zájmům, které nejsou čisté. Měli bycho normálně žít v souladu se svým nejlepším vědomím a svědomím, ne si odříkat a sedět v ašrámu a meditovat, ani vzývat a oslavovat nějaké guruy. Naše cesta může trvat ještě možná tisíce inkarnací. A nemůžeme všechny ty inkarnace prosedět v tureckém sedu se sepnutýma rukama a očima obrácenýma v sloup. Tak bychom nikam nikdy nedošli, tak bychom se akorát na té cestě brzdili. Nepřirozené techniky brzdí duchovní vývoj, nikoli urychlují!
- Mockrát jsem od lidí slyšela, že jim nějaká vědma říkala, že tady na zemi žijí naposledy, že je to jejich poslední inkarnace a že se sem už nevrátí. To je taková směšná hloupost. To nemůže vědět nikdo. Natož duše, která je možná teprve na počátku cesty. Protože pokud by byl takový člověk duchovně vyspělý, nikdy by takhle nemluvil. Já nevím, proč lidé tak bezmezně věří rádobyvědmám, rádobyvěštcům, rádobyguruům, rádobyléčitelům,… Proč nepoužívají trochu vlastní rozum a nenaučí se rozlišovat a řídit se raději zdravou soudností. Lidé věří tomu, co si přejí slyšet, i kdyby to byla sebevětší hloupost. Někdo o sobě řekne: „Já jsem guru a jasnovidec!“ A lidé na něj ukáží prstem a opakují: „On je guru a jasnovidec.“ A další se k nim pak přidávají, protože se potřebují k někomu konkrétnímu vztahovat a modlit. Až jsou z nich davy vzhlížejících. A tak vznikne kult, na jehož trůnu sedí ověnčený obyčejný podvodník. Je to hrůza. A ten hovoří o lásce – třeba. A proto mu lidé věří. No, řekněte, proč by podvodník nemohl hovořit o lásce, když si ty davy potřebuje získat? Samozřejmě, že musí hovořit o něčem, čeho se lidé chytí.